Minulý týden jsem pozoroval fascinující náhodnou podívanou. Přesto, že jsou divadla a kina zavřená bylo toto jedno z nejsilnějších představení od dob, co jsem navštívil sály. Čekal jsem opodál a bylo to jako zaznamenání krátkometrážního filmu mýma očima.
Znuděný den se táhnul šedavou oblohou, která svou nepříjemností mi lezla až za uši. Zrovna při vyzvednutí balíčku jsem se zaposlouchal do písničky Imagine Dragons pouštěné od dětí se školními batohy. Nadchlo mě, že mladší nejsou zatím prolezlí monotónní techno či jinou neposlouchatelnou hudbou, jestli to tak chci nazvat.. Každopádně vedle nich u pouliční lampy se vtipně motali vábící se holubi. Jeden holub nafukoval své vole, které se mihotalo v tónech petrolejové a fialové. Člověk si už opravdu nevšímá holubů. Ani mě by nenapadlo, že ještě po jejich otravné všudypřítomnosti je budu pozorovat s takovým novým zaujetím. Další holubice či holub nebyli nadšeni, že je ten první popostrkuje a nabádá k veřejným nezbednostem. Takže se tak pokorně stáhl a snažil se vyplést z jeho nafouklé přítomnosti. Nevím, jak to skončilo. Možná tuším, že písnička dohrála a zpívala jiná. Děti se sebraly a odešly. Holubi se vzdálili. V tu chvíli jsem se už neohlédl a opouštěl jsem místo s balíkem v ruce a byl jsem příjemně rád, že jsem zažil komorní představení zadarmo.
Proto dnešní moudro je: Překvapení přichází potichu.
