Služba

Věřili byste jaké nadšení je navštívit kadeřnici po měsících žití v kopkách se zarůstajícími křovími loken? Asi každý tento pocit do teď pocítil, nebo možná ještě čeká a pociťuje. Není novinkou, že většina chtějí nebo musí vypadat ve stavu koukatelnosti i v karanténách a v režimu online. I když člověk si různé služby odpustil nebo nahradil, tak vlasy trknou do obličeje hned po obočí. Přesto se člověk naučil trpělivosti a někdy i svébytné pomoci. Nejen, že je člověk rád, že působí rozdílem od zvířete, ale dodává opět nové sebevědomí a lepší pocit. Je to první předkrm před dalším chodem, který by mohl být u kávy bez cukru a mentolovou cigaretou...


Proto dnešní moudro je: Vlasy jsou první krok.

film Let's make love 1960 - pocity

Člověk, který většinu života žil v domnění, že mu patří svět a dovolit si může vše díky svým prostředkům, propadne vášni k půvabné prosté dívce z divadla. Pro své lidi z vysoka je vážený, pohledný, spořádaný. Avšak nikdo s ním nerovná na rovinu. Jen přitakávají jeho prošlým vtipům. Říkají to, co chce slyšet a neříkají nic, co by jim mohlo uškodit.
    Když se na oko promění v nového člověka a přijde do odlišného prostředí plného divů a kreací, je ztracen. Propadne se do místa, kde jeho moc ochabne a nemá žádnou cenu. Není o nic víc lepší, než ostatní členové. Jeho peníze, kontakty a lži nepomáhají k získání srdce. Spíše každým využitím ho oddalují. Cesta zalíbení není tak snadná, jako předtím. Jelikož zde je brán jako nováček bez zkušeností, který teprve vyletěl z hnízda. Neberou ho vážně a vysmívají se jeho drzosti, která nezná meze. Je zvyklý, že dostane vše, jelikož všechno je dostupné a on může vlastnit vše. Zde zjistí, že to dá práci, úsilí a nekonečno neúspěchů, než se mu poddá protějšek. Ať už vědomě či v úprku vášně.
     Může být poddání se z pocitu lítosti? Nebo za slupkou snobismu našla něco opravdového, co v divadle se nachází za spadlou oponou?

Filipojakubská noc

Pátek plný čar a kouzel v záři doutnajícího žáru připomněl další zvyk. Nezapalovalo se nic živé, ani panák, loutka či smeták. I když vymizela náboženská stránka, oheň jako magická funkce stále rezonuje. Ať už sedíme jen u něj a civíme do teplého pole, ládujeme se opečeným masem nebo si zahříváme ruce, prožíváme moment zvláštní spokojenosti. Debatujeme s dalšími příslušníky kruhu, nebo jen sami v podvečer dumáme a hřejeme si paže. Chvíle, kdy si připomínáme a vyháníme tím "zlé duchy". Přemýšlíme nad křivdami a špatnými rozhodnutími, které nám nedaly spát. Ten symbolický večer je předzvěst čistého štítu a nových dnů.


Proto dnešní moudro je: Každá zapálená svíčka je připomínka nového dne.

Pořádek a chaos

 Při odpoledním toulání se všude, aniž by civilizace tyto místa zasáhla jsem dumal nad otázkou, která mi rychle prolétla hlavou.
      Jaká je hranice mezi chaosem a pořádkem, nebo snad pořádkem a chaosem? Byl opravdu první chaos, který pak nastolil díky pořádku vše do správného chodu? Nebo díky pořádku není chaos už prázdnota a nic, které tady (ne)mohlo být bez něho?  
      Jsou to kontrastující vztahy, které v dnešní době je někdy složité dešifrovat. Jsou lehce manipulovatelný. Na oko může vypadat pořádek jako ctnostný a správný stav všeho, co chce dosáhnout vnitřního klidu a uspokojení. Proto je lehké s ním pracovat. Když někdo nastoluje "nový pořádek", jestli to není jen závoj ještě horšího chaosu než předtím. Neznamená pořádek něco, co je naprostý nekontrolovatelný chaos? Podsouvají se nám informace, aby nás oklamaly falešnými pocity, které do nás sondují a pomalu se jim začínáme podřizovat. Proto bych se bál přirovnávat pořádek jako dobro a zlo jako chaos. Oba mají něco společné, jejich podstatou je zlo, které je podstatou celé existence. Což mi připomíná malý střípek, co se mi stal.
        Nedíval jsem se pozorně, a zamotala se mi noha do ostružníku, což asi každý z nás zažil. Trvalo mi chvíli, než jsem si zanadával. I přes kapesníkem odebírané větve jsem se popíchal, měl jsem  chuť zlomit je jako sirky, ale pak mi došlo, že větve jsou v té lepší pozici debatovat. S touhle situací si teď toto dávám do souvislosti.
        Pokud nezastřihujeme rostoucí pichlavý keř, který všudypřítomně prorůstá a vytváří obranné pletivo, může zranit. Když přeroste, je složité se ho zbavit. Musíme ho kontrolovat a regulovat, jinak by přerostl přes nás samé. Pod jeho silnými větvemi v temnotě půdy, kam slunce nedohlédne, může prorůstat plevel, který se objeví tam, kde ho nejméně čekáme. Žádný zahrádkář ho nenávidí, je nepříjemný a stále se vystavuje našim zrakům, je jako trnem v pohledu na upravený záhon. Přesto nám neublíží a bereme ho jako součást koloběhu. I přes umělé chemické prostředky, kterými se ho můžeme zbavit raz dva, ať chceme nebo ne, nikdy se ho nezbavíme. Pokud bychom neměli pichlavé keře, nestrachovali bychom se při každém pohybu těla a pohledu na nebezpečí při nepatrném zavrávoráním kolem něj. Měli bychom jen plevel, který by byl stále na očích a rychle bychom se ho zbavili. Co by nám zbylo?  Plochá půda, která jen určuje, že na ni stojíme. Tím myslím, že ani jedno není správně a ani jedno se nerovná v protikladu.
      V jednom se nachází kus druhého. Doplňují se. Jde o rovnováhu mezi nimi. Proto rovnováha je nejdůležitější proces, aby člověk po své cestě nezakopnul a nespadnul do jámy.