neděle 3. října 2021

Neviditelná válka

Chtějí přetrhat duchovní napojení. Zamezit opravdu vzdělaným lidem mluvit. Odtrhnout život od reality. Znehodnotit naše soukromí a proměnit ho ve veřejnou správu. Odškrtnout svobodu a uvrhnout nás do novodobé totality, kde diktát nastoluje nikoli adorovaný kult osobnosti, který je všude vidět a prezentuje se jako Bůh. Avšak neviditelní lídři, který planetu berou jako pole pro hraní a lidi jako bezduché figurky.
       Je tu čas prvního dějství - zmanipulovat, ovlivnit, znepřátelit a znechutit smysl života, který se uvrhl do stavu spánku. Nejodpornější je, že zatahují do této programové špíny děti a školáky. Kvůli křehké psychice a citlivosti by se jich tato situace neměla týkat! Mělo by to být bez roušek, opatření ve školách, strachování se. Imunita je na to vyzbrojená a musí se i tímto proklepnout, aby se tělo leklo, oklepalo a zase jelo dál. Nejde takhle donekonečna žít. Pro nás pár, co rozum po tom nejde stát, bychom hodili všechny nebezpečné prostředky (roucha huby, smrdící dezinfekce) na hranici a spálili.            Jejich vzpomínky na dětství budou ve stínu náhubků a osekané o zážitky, které způsobila absolutně kontraproduktivní distanční výuka. Pamatuji si, pokud se nemýlím, že mozek vnímá prvních 10-15 minut, poté se pozornost oslabuje i celková koncentrace na jeden určitý podnět. A to mám na mysli face to face výuku. Na elektronických zařízení si troufnu říct, že je to i méně. Světlo vyzařující unavuje, monotónnost hodin, kdy si dřepneme zapneme kameru a bez motivace si to odsedíme. Více jak rok zmařený pro nás všechny. Přibývá problému s psychikou, fyzickou stránkou člověka. Změnil se režim v automatiku, jelikož se nemusíme ani převlíkat, jelikož "pracujeme z domova". A pravděpodobně to všem přijde v pořádku, že nás zavřou a "venku" se děje cosi? Asi nás z nějakého důvodu chtějí odstřihnout.. Jedna možnost je ta, že z žáků škol chtějí mít pomocnou dělnickou sílu. Udělat z nich negramoty. Jelikož banalita prosakuje dnes vším. Bez základních mantinel nejde prostě existovat. S izolací od světa, člověk může pociťovat asociální sklony a neschopnost vést rozhovory, žádné smysluplné konverzace a mezilidské interakce. Když k tomu přidám ztuhlé svaly, zhoršení zraku, osekání sportu, je člověk naprosto nepoužitelný. Názory, které jsou vypouštěny z úst křiváků nás snaží rozeštvat a udělat jeden celkový poslušný tábor. Stejně jako když stovky lidí přišli o práci. A proč? Aby si nahromadili další majetek ti, kdo na nás koukají z výšky a smějí se naší primitivnosti.
         Co s takovým materiálem se dá dělat? Banalizace a osekání učiva, nesnášenlivost mezi lidmi, úbytek živností, očkování, což je vědomí pokus na lidech, který je pod záštitou toho všeho, cenzura. Vše nasvědčuje k tomu, že je zde snaha o zotročení. Úplný cíl jsem asi ještě nevydumal. Už v čem žijeme je opravdu groteskní doba přeplněná absurdit, které světlo stínu nespatřilo.
         Válka tanková ani zákopová se nebude opakovat. Budeme (jsme) součástí války, aniž bychom o tom věděli. Je ve vzduchu začátek odličtění, které nás vede za ruku směrem k označkování.
         To souvisí se zájmem a rozvíjením robotiky a umělé inteligence. Proč je tu snaha o to, aby roboti vypadali jako lidé? Má to dočinění s čipováním lidí. Svinstvem, které si do sebe necháváme vštěpovat nám odděluje od těla podstatnou část sebe a myslím si, že narušuje celkovou strukturu těla i psyché. Do budoucna po dalších experimentech se člověk začne stávat malátným, slabým, postupně dezorientovaným a ke konci absolutně nepoužitelným. Skvěle pomocným pro to být poslušný.
        Musí to mít něco dočinění s posloupností.. Až bude dost dávek, je možné že další část nastane vsazováním implantátů pod zástinem dalších "opatřeních". A budou do nás opět sondovat "čipování usnadní trasování a pomůže nám žít normální život". Normální život už nebude. Jelikož věříme všem bludům a zapomněli jsme, že je tu spoustu nebezpečí, které touží po moci a snaze vládnout všemu. Udělat z nás poddané ovce bez slova, jenom zvukovou mašinku.

pondělí 13. září 2021

Být trendy je dnes trendy

Být trendy znamená rádoby tančit a pseudo zpívat, natáčet videa, která předávají tak žaludeční vřed a vyzdvihovat svou důležitost slovem "vlivný", který mi je už prosti srsti. Asi bych spíš řekl: "ovlivňování a nevědomé zneužívání mládeže k nic nedělání a nedostatku sebereflexe". Proč dávat prostor něčemu a někomu, co dělá mladé nafoukané a strašně naivní v domnění, že takhle svět opravdu funguje?
        Dávají naději v tom, že může každý dělat to, co oni, což dokáže každý, kdo udrží kameru (nebo si koupí stativ). K tomu není potřeba žádné zvláštní dovednosti. Neuvědomují si, že jejich činy a chování právě ovlivňuje jejich mladší sledovatele, kteří je napodobují. Nastává doba, kdy se idealizují tito tvůrci, kteří si myslí, že spolkli svět a arogancí poháněné ego je jen zástěrka, že neumí, nebo jim lenost nedovolí umět. Jde o to, že reálný svět nepotřebuje koukat na videa, která ukazují nulový obsah - ploché a nudné životy, jenž se na internetu v obaleném pozlátku tváří ideálně. Je to pouze iluze, bohužel ve špatném smyslu ovlivňuje spektrum mládeže. Cítí se méněcenná, neuznávaná - takoví jací sami jsou, jelikož nemají svaly, vyhublá těla, peníze, auta a prahnou po tom mít takový život "zalitý sluncem". Ti, co dělají videa, které už podle názvu naznačují nulovou výpověď, nadsazují a předávají tuhle hloupou naivitu dál. Pokud říkají, že jejich "práce" je náročná či jiné bludy, tak bych radil si najít ve slovníku, co práce opravdu znamená, cituji: "cílevědomá činnost člověka, která vytváří nové hodnoty". Ještě se pomalu chlubí, že vstávají pomalu v odpoledních hodinách? A poslechnout si někdy rozhovor s nimi je utrpení pro uši, ale když vydržíte aspoň minutu, pochopíte, že názory, co vypouští z pusy nejsou pomalu jejich, nemají hlavu ani patu, či se vůbec neumí vyjádřit. Nechci házet vše do jednoho pytle, přestože se snažím koukat na to z druhé strany, prostě to nepomáhá. 
      Uvnitř dítě, co je sleduje bude mít velká očekávání, ale honem rychle spadne do pasti, kdy mu bez snahy nespadne nic do klína, jelikož zapomenou, že stát nohama na zemi je podstata. Přebírají od nich manýry a nemají vlastní názor. Chtějí být "in", jako jejich vlivní (anti)hrdinové. 
     Ovšem nechci vidět tento problém tak jednopohledově. Jsou i výjimky, který obsah předávají a má hodnotu a smysl. Bohužel jsou to jen jehly v kupkách sena.
       

sobota 28. srpna 2021

Raw

chorál zvolá na hon

porcujme kusy libové

a - co zahrnout koutky slintavé

zahřejme se mazlíčky, jež na podnosech nezbylo



upeč svůj život bez šťáv

jak suchý je tvůj smysl bytí

vykřič si hladinu zeleně v sobě

řešení tvé je bezradné

-

nikdo neslyší pískání smutných nežerů

chutná mi kožich spletitých hysterií

tančím disco vilných apetitů

šťouráte, co sníst byste mohli

usekává se mi pohled vašeho travnatého jídelníčku

0:00 stále tančím, držím drink

co? - viď, stále hladový?

možná méně trpknout a všechno jíst

koukám, a co vidím?

už šilháte hlady..

středa 4. srpna 2021

Volná myšlenka

Ach, jak si vážím lehkých děv, které přináší slast na rozdíl od sněmu uschlých vředů, kteří hlásí zprávy pouze odpadního charakteru. Proč přitakáváme něčemu, co rozumovost nevidělo ani Za sedmero horami? Frivolní děvy jsou pro mě vzácnější, než ti, co se hloupě podvolí a nechají se žihadlovat jedy všech velikostí na místo prožívat oslavy imunních orgií. Jsme chodící hlodavci a Země je výzkumná stanice. Čeká nás doba možných hybridů, co do podoby člověka nemá nic moc společného. Pokud někomu nenaroste genitálie navíc, třeba bude mít štěstí a rozroste se mu mozková kůra a začneme sklízet ovoce? Dlažební kostky nejsou k mání, za chvíli si budeme podestýlat naše pokřivené duše praskajícími skeletony nás samotných.
     Z dáli slyším *křup, křup*.. 


Proto dnešní moudro je: Víc křiku v našich obydlích!

sobota 31. července 2021

Bez názvu

Člověk po dlouhé odmlce domácího užírání se, je na chvíli rád obklopen v davu, je spokojený, že ho konečně obklopuje něco jiného než dušení se vlastní společností.
     V mém případě to byl jen opravdu moment, kdy jsem se cítil, že zas žiji. Zdá se mi, že v bublinné izolaci se každý nechal do jisté míry ovlivnit ne-li zacházet se sebou jako s maňáskem. Nepřátelství se stalo denním chlebem pro ty, co se unáší proudem hlouposti. Chce to palcátem po hlavě, abychom si uvědomili, že jsme figurky ve hře a pravidla hry udávají vyšší, který při hře podvádí. Vše je domluvené, propracované, připravené a v neviditelném tichu nastolené. Probuďme se, nepodepisujme si vlastní ortel kvůli bussinessmanům bez svědomí. Nebuďme část plánu, jak nastolit něco, čeho jsme se do teď vyvarovali.
     Naše tváře plné falešného uvědomění, že spasení děláme všichni společně je nadmíru zábavné. Názory formované prachobyčejným strachem modelují budoucnost do záhuby.


Proto dnešní moudro je: Nenechme si diktovat svůj život. 

neděle 25. července 2021

Svoboda

Když je jí hodně vzniká anarchie, pokud je jí málo, rozproudí se povstání. Prašť jako uhoď. Musí vznikat interakce mezi diktátem a svobodou, jedno bez druhého nemůže existovat.
      Včerejší zážitek, jež žlučí provázel by každého. Madam, které stáří kapalo z roztřeseného pohledu hubovala mému nezakrytému nosu (avšak další části byly samozřejmě zakryty). Měli bychom hysterii držet na uzdě, jinak všechny snahy opravdu přijdou na zmar. Obavy a strach je nejvíce oslabující. Mnohem více, než nějaký malí záškodník, kterému se pomalu klaníme ze strachu, že na nás skočí. 
Sobotní den si každý z nás užil po svém, pro mě tento den byl neobyčejný a to mi stačilo jen poslouchat nesmyslné výhružky, ku příkladu "Mám vás nechat vyvést?", "Díky vám to musím nosit na obličeji!", "Kvůli takovým lidem se to tu rozšiřuje". Řekl bych přímo pojem "takový lidi" značí rozdělení na dva tábory: jeden letní tábor za výhodnou cenu spasení a druhý tábor s pracovním programem. Tady je krásný příklad zmanipulovatelnosti ve třech větách. Podtrženo, sečteno, tato osoba se asi kouká s přemírou na televizní či jiné zprávy a svým strachem nakazí více lidí, než samotný problém. Začínáme se stávat postavy bez charakteristik, "hrdinové" bez pudů a svědky bez svědomí. Usychají nejen dlaně zalité žravou desinfekcí, ale i obě hemisféry povadají v impotenci.
      Haló? Je tu zde něco živého? Vidím dítě ze zkumavky, obličej bez rozeznání, klepu na strom, jestli není náhodou umělý. Neopravdové životy v umělém ovzduší. Tak jak moc význam tohoto slova zapadá do dneška? Dělejme, že zapadá, ale nasazuje si závoj anonymity. Proč se bát, co bude zítra, když dnešek ještě nezačal? 


Proto dnešní moudro je: Smích je nakažlivý. Nakažme se zdravě.

úterý 13. července 2021

Bez názvu

ta záře výkladních stvolů

opylují nás od hlavy až dolů

vysází nám záhony drahokamů

smaragdové pohlazení orosí dekolt blahem

při průzračném pohledu zpívá nádheru

jeho zvuk melodii hraje

rosnička se hrudí rozezpívá

nové skladby nám vyraší

zaposloucháme se blíž

slyšíme jen horko, chlad a nával 

kalí se nám obloha

zelení se hlen

podhoubí nám lišejník zamoří

obavy zbarví vidinu

blaho skončilo

těžkne nám tělo

plíseň těší se růstu

pleníme se vzájemnou pomocí

za stéblem se nikdy neotočí



sobota 19. června 2021

Teď

 Pokud se do běžné konverzace, která zahrnuje debatu o počasí, škole, rodině, starostech, přibudou otázky ohledně očkování, tak za chvíli si můžeme vyměňovat informace o našem zdravotním stavu a jak pevnou stolici máme. Nikdo nevidí, jak z nás dělají drzé a absurdní vůči sobě? Ti, co kážou shora se můžou rochnit ve svých splaškách, ale buďme my kolem soudní sami k sobě.
     Už se nedá snášet stálé ovlivňování a doufám, že jedinci, jež stále věřím, že jsou a řídí se vlastním rozumem, se nadají obalamutit. Rozvahu a zvažování nemají ti, který chtějí spasit svět.
     Bude snaha o naprosté proniknutí do životů nás všech, to je cíl. Začíná to (jako vždy) pomalými kroky. Malých činů si nikdo nevšímá, protože nejsou vidět. Ale z malých se stávají větší a je těžké proti nim pak bojovat. Je to jako s tím plevelem. Musí se podchytit a zlikvidovat v pravou chvíli, než se rozvětví a pohltí vše kolem. Ani novodobá propaganda billboardů, reklam, televize, internetu, spotů nás nesmí změkčit. Stále bude sílit nátlak, a bude z různých podsunutých způsobů do nás sondován. Ani specialista nemusí vědět, co je pro koho nejlepší, o tom rozhodujeme my sami. Nikdo nesmí být náš pán. Jsme páni sami v sobě. Zjišťujme a přemýšlejme.

neděle 9. května 2021

Služba

Věřili byste jaké nadšení je navštívit kadeřnici po měsících žití v kopkách se zarůstajícími křovími loken? Asi každý tento pocit do teď pocítil, nebo možná ještě čeká a pociťuje. Není novinkou, že většina chtějí nebo musí vypadat ve stavu koukatelnosti i v karanténách a v režimu online. I když člověk si různé služby odpustil nebo nahradil, tak vlasy trknou do obličeje hned po obočí. Přesto se člověk naučil trpělivosti a někdy i svébytné pomoci. Nejen, že je člověk rád, že působí rozdílem od zvířete, ale dodává opět nové sebevědomí a lepší pocit. Je to první předkrm před dalším chodem, který by mohl být u kávy bez cukru a mentolovou cigaretou...


Proto dnešní moudro je: Vlasy jsou první krok.


pátek 7. května 2021

film Let's make love 1960 - pocity

Člověk, který většinu života žil v domnění, že mu patří svět a dovolit si může vše díky svým prostředkům, propadne vášni k půvabné prosté dívce z divadla. Pro své lidi z vysoka je vážený, pohledný, spořádaný. Avšak nikdo s ním nerovná na rovinu. Jen přitakávají jeho prošlým vtipům. Říkají to, co chce slyšet a neříkají nic, co by jim mohlo uškodit.
    Když se na oko promění v nového člověka a přijde do odlišného prostředí plného divů a kreací, je ztracen. Propadne se do místa, kde jeho moc ochabne a nemá žádnou cenu. Není o nic víc lepší, než ostatní členové. Jeho peníze, kontakty a lži nepomáhají k získání srdce. Spíše každým využitím ho oddalují. Cesta zalíbení není tak snadná, jako předtím. Jelikož zde je brán jako nováček bez zkušeností, který teprve vyletěl z hnízda. Neberou ho vážně a vysmívají se jeho drzosti, která nezná meze. Je zvyklý, že dostane vše, jelikož všechno je dostupné a on může vlastnit vše. Zde zjistí, že to dá práci, úsilí a nekonečno neúspěchů, než se mu poddá protějšek. Ať už vědomě či v úprku vášně.
     Může být poddání se z pocitu lítosti? Nebo za slupkou snobismu našla něco opravdového, co v divadle se nachází za spadlou oponou?



neděle 2. května 2021

Filipojakubská noc

Pátek plný čar a kouzel v záři doutnajícího žáru připomněl další zvyk. Nezapalovalo se nic živé, ani panák, loutka či smeták. I když vymizela náboženská stránka, oheň jako magická funkce stále rezonuje. Ať už sedíme jen u něj a civíme do teplého pole, ládujeme se opečeným masem nebo si zahříváme ruce, prožíváme moment zvláštní spokojenosti. Debatujeme s dalšími příslušníky kruhu, nebo jen sami v podvečer dumáme a hřejeme si paže. Chvíle, kdy si připomínáme a vyháníme tím "zlé duchy". Přemýšlíme nad křivdami a špatnými rozhodnutími, které nám nedaly spát. Ten symbolický večer je předzvěst čistého štítu a nových dnů.


Proto dnešní moudro je: Každá zapálená svíčka je připomínka nového dne.

sobota 1. května 2021

Pořádek a chaos

 Při odpoledním toulání se všude, aniž by civilizace tyto místa zasáhla jsem dumal nad otázkou, která mi rychle prolétla hlavou.
      Jaká je hranice mezi chaosem a 
pořádkem, nebo snad pořádkem a chaosem? Byl opravdu první chaos, který pak nastolil díky pořádku vše do správného chodu? Nebo díky pořádku není chaos už prázdnota a nic, které tady (ne)mohlo být bez něho?  
      Jsou to kontrastující vztahy, které v dnešní době je někdy složité dešifrovat. Jsou lehce manipulovatelný. Na oko může vypadat pořádek jako ctnostný a správný stav všeho, co chce dosáhnout vnitřního klidu a uspokojení. Proto je lehké s ním pracovat. Když někdo nastoluje "nový pořádek", jestli to není jen závoj ještě horšího chaosu než předtím. Neznamená pořádek něco, co je naprostý nekontrolovatelný chaos? Podsouvají se nám informace, aby nás oklamaly falešnými pocity, které do nás sondují a pomalu se jim začínáme podřizovat. Proto bych se bál přirovnávat pořádek jako dobro a zlo jako chaos. Oba mají něco společné, jejich podstatou je zlo, které je podstatou celé existence. Což mi připomíná malý střípek, co se mi stal.
        Nedíval jsem se pozorně, a zamotala se mi noha do ostružníku, což asi každý z nás zažil. Trvalo mi chvíli, než jsem si zanadával. I přes kapesníkem odebírané větve jsem se popíchal, měl 
jsem  chuť zlomit je jako sirky, ale pak mi došlo, že větve jsou v té lepší pozici debatovat. S touhle situací si teď toto dávám do souvislosti.
        Pokud nezastřihujeme rostoucí pichlavý keř, který všudypřítomně prorůstá a vytváří obranné pletivo, může zranit. Když přeroste, je složité se ho zbavit. Musíme ho kontrolovat a regulovat, jinak by přerostl přes nás samé. Pod jeho silnými větvemi v temnotě půdy, kam slunce nedohlédne, může prorůstat plevel, který se objeví tam, kde ho nejméně čekáme. Žádný zahrádkář ho nenávidí, je nepříjemný a stále se vystavuje našim zrakům, je jako trnem v pohledu na upravený záhon. Přesto nám neublíží a bereme ho jako součást koloběhu. I přes umělé chemické prostředky, kterými se ho můžeme zbavit raz dva, ať chceme nebo ne, nikdy se ho nezbavíme. Pokud bychom neměli pichlavé keře, nestrachovali bychom se při každém pohybu těla a pohledu na nebezpečí při nepatrném zavrávoráním kolem něj. Měli bychom jen plevel, který by byl stále na očích a rychle bychom se ho zbavili. Co by nám zbylo?  Plochá půda, která jen určuje, že na ni stojíme. Tím myslím, že ani jedno není správně a ani jedno se nerovná v protikladu.
      V jednom se nachází kus druhého. Doplňují se. Jde o rovnováhu mezi nimi. Proto rovnováha je nejdůležitější proces, aby člověk po své cestě nezakopnul a nespadnul do jámy. 

úterý 20. dubna 2021

Bez názvu

 Minulý týden jsem pozoroval fascinující náhodnou podívanou. Přesto, že jsou divadla a kina zavřená bylo toto jedno z nejsilnějších představení od dob, co jsem navštívil sály. Čekal jsem opodál a bylo to jako zaznamenání krátkometrážního filmu mýma očima.
          Znuděný den se táhnul šedavou oblohou, která svou nepříjemností mi lezla až za uši. Zrovna při vyzvednutí balíčku jsem se zaposlouchal do písničky Imagine Dragons pouštěné od dětí se školními batohy. Nadchlo mě, že mladší nejsou zatím prolezlí monotónní techno či jinou neposlouchatelnou hudbou, jestli to tak chci nazvat.. Každopádně vedle nich u pouliční lampy se vtipně motali vábící se holubi. Jeden holub nafukoval své vole, které se mihotalo v tónech petrolejové a fialové. Člověk si už opravdu nevšímá holubů. Ani mě by nenapadlo, že ještě po jejich otravné všudypřítomnosti je budu pozorovat s takovým novým zaujetím. Další holubice či holub nebyli nadšeni, že je ten první popostrkuje a nabádá k veřejným nezbednostem. Takže se tak pokorně stáhl a snažil se vyplést z jeho nafouklé přítomnosti. Nevím, jak to skončilo. Možná tuším, že písnička dohrála a zpívala jiná. Děti se sebraly a odešly. Holubi se vzdálili. V tu chvíli jsem se už neohlédl a opouštěl jsem místo s balíkem v ruce a byl jsem příjemně rád, že jsem zažil komorní představení zadarmo.


Proto dnešní moudro je: Překvapení přichází potichu.

pondělí 12. dubna 2021

film Don't bother to knock 1952 - pocity


 Na první pohled se promění lidské charaktery, které jsme nemohli předtím zaregistrovat. Zaškatulkujeme si každého podle konvenčních metod. Omezuje nás pohled z jednoho úhlu. Nikdy by nás při takovém smýšlení nenapadlo, jak člověk s mlhavým úsudkem reálného světa může změnit postoj člověka pro kterého do teď zamlžený úsudek nebyl racionálně korektní. Střet křehké rozpolcené duše s razantním a bezohledným jedincem. Bouře emocí, které se kontrastně mísí v cizím prostředí plných odosobněných duší, vůní lože, sklenky brandy. Jediná iluze je naděje, že se znovu objeví a už nikdy nás neopustí. Jsme stále ztraceni a hledáme prut do kterého bychom se chytili, abychom k někomu patřili. Zhroutí se nám svět pokaždé, když nám někdo stále připomíná, že je pryč a nikdy se nevrátí. Cítíme kůži tisíce person, které se mění každou minutou, jako hosti v honosném hotelu. Přihlašují se, odhlašují se, přichází, odchází. Přesně tyto pocity cestují v nitru. Ztrácíme se v sobě a nenalézáme nic, jen pomatenost a melancholii skutečnosti, která se jeví jako nekončící kolotoč. Smíření nikdy nenastane, dokud necítíme, že nás opět našel a je s námi už napořád. Někdy volání o pomoc nikdo nevyslyší. Pokud se někdo najde, kdo pokorně opětuje, zachrání víc, než si sám v tu chvíli uvědomuje. 

neděle 11. dubna 2021

Bez názvu

 Při dnešním odpoledni mi travnatý porost doslova sežral tmavě hnědou rudku sépii. I když to může znít humorně, není dobrý nápad si sednout do vysoké trávy vedle ztrouchnivělého stromu, kde se množí lesní mravenci. Při pár minutách zdánlivě klidného posedu mi nepříjemně ťapkali po botách a kalhotách. Lekl jsem se a rudka jako by byla pohlcena svou zemitou barvou. Hledání v trávě se zdálo jako hledat tuhu v kupce sena. Odkrýváním dalších vrstev stébel jsem narušil chod mraveniště a radši jsem popošel jinam. Mám rád přírodu, ale ne když na mě leze. Při změně lokálního posedu mi nižší tráva dovolila poklidně se uvelebit. Při mém štěstí mi sada rudek od Koh-i-nooru zachránila od nezaznamenání pokladu krajiny.

Proto dnešní moudro je: Nejsme páni zvěrstva.

Bez názvu

 v hotelu malém

lahodím si s davem

na pohovce z perletí

nedokonale ušité 

barvou vína polité

venku smog mi trhá plíce

rád se topím v hlíně

slyším zpívat árie?

to jen krysy hryzají mé naděje

časem shnilé

dobou znectěné

tíhou zadušené

...


pátek 9. dubna 2021

Bez názvu

Před pár dny, kdy nejteplejší den se probudil po dlouhé zimní odmlce jsem seděl u venkovního ohniště a šťáva z vuřtů sršela jako mastný ohňostroj, vyjevila se mi spousta vzpomínek. Jako kdyby teplo spalovalo přítomnost a jen se mi zastesklo po křupavém chlebu skoro na škvárek a opálené uzenině převalující se v křenu. Jak příjemné je pozorovat plápolající oheň. Uklidňuje ta živelná síla vnitřní rovnováhu a když nás pohladí, tak si nás pouze spletl s klobásou na trnu. Obehnaný oheň balvany téměř z prvních známek architektury podtrhovalo chuť nasládlé Francie ve sklenici, již z dob přítomných.


Proto dnešní moudro je: Meditovat u ohně a zakusit uzeninu.



neděle 4. dubna 2021

film Sunset Boulevard 1950 - pocity


Nemohl jsem si nechat pro sebe slova, která nemusí být slyšet...
Být milován tisíci může vyhasnout bez jediného slůvka. Roky strávené v přebohaté hrobce, čekat na hlasy, které nikdy nebudou slyšeny. Život, jež na chvíli byl jen realitou. Pouzdro světel a lesku odráží brzkou zkázu všech. Nedáme dopustit, aby zhasl náš reflektor, který nesvítí do prázdné noci. Pouze on dokázal porozumět našemu výrazu. Byl tu stále s námi od první chvíle, co jsme si před ním hráli. Ve chvíli, kdy pro nás byl předurčený odchod, otočil se k nám zády. Tolik jsme chtěli, aby se na nás podíval. Strávili jsme léta uzavřeni v temnu. Doufali, že jednoho dne bude naše líce znovu podtrhovat pohledy druhých, protože oni nám dávají život.
       Budeme existovat ve lži, která sama je čistá faleš, prožívat ji v jasu a nádheře, která pro okolí vzbuzuje úděs a zoufalé panorama. Nevzdáme se pocitu chtíče, který dlouho lahodil našim uším, i když nás nikdo neslyšel. Tvář, ta tvář, která se na nás dívá. Neslyšíme ji, přesto k nám v nekonečnu hraje melodii všech dojmů. Přes hukot nové stanice, není již vidět záře předešlé, která se ztrácí z dohledu. I když tam je, nevíme o ni. Pokud křičí, neslyšíme. Nemluví k nám řečí, mluví sebou. Raníme každým dotykem slov, které nebylo potřeba, aby se líčil příběh. Zármutek nás tíží více, když ani momenty proudění našich emocí a gest nás neoslavují. Jestli máme odejít, tak ne v ruchu, ale obrazu, který se má zakořenit a vyrašit v dalších etapách, které z nás dělají nesmrtelné. Nikdy neslyšet o niž by nemělo být slyšeno se zoufale snaží monologem znovu pronést svůj půvab zašlé existence. Tam kde se zastavil čas, kde ticho je jen zlověstná ozvěna prchavého smutku, nás uklidňuje strach o zapomnění. Jen střípky naděje, které jsou setiny prožitého času minulostí, kdy nás dychtivě zbožňovali a rázem úprkem neslyšeli. Jaké neštěstí je tančit v hlasu ticha. Jak opouští nás vše, co by bez nás se nenazývalo. Křičíme si sami do chaosu nové doby. Otroky své nádhery. Oběti svého hlasu. Ten, kdo nás chce zachránit od pravdy, nám jen nastavuje zrcadlo opačným směrem. Druhá strana nám hraje obraz chtěné iluze. Klam, který je všedností, zachycený v jeden moment a zafixován po zbytek života. Stále nás opouští přesto v ní žijeme celý život, aby poslední naše chvíle nás slávou pokryla. Úmorné skonání samoty se sebou, všude kolem sebe u sebe. Sejít až do duše a být zapsán v každém, aby nebylo zapomenuto, kolik úžasu přináší náš obraz. Síla, kde slova nemají význam, okázalost pohybu, jazyk tváře, svůdnost křivek, bodající oči až do srdce hýřením doutnající.
      Vzpomínky, jež věděli, kdo jsme nás jako jediné budou nadosmrti pamatovat.

sobota 3. dubna 2021

Velikonoce

Přesto, že Boží hod velikonoční nastane až zítra, tak pro mě atmosféra Velikonoc se nese v duchu melancholie. Jakýkoliv svátek je tu nejen pro jeho symboly a zvyky, ačkoli dnes se hodnoty významných svátků drží většinou oslav volného dne a bezstarostnosti plných talířů. Což neříkám, že je špatný způsob "oslavy". Jen by se člověk mohl v té chvíli pozastavit a rozpomenout se nad jeho konáním, činy a jejich důsledky na které v každodennosti nemá čas si vzpomenout. Zavzpomínat na okamžiky křivdy, chvíle smutku a trvání špatných rozhodnutí. Je to šance, kdy si může každý prožít vlastní introspekci.

 

Proto dnešní moudro je: Zastav se u sebe na pomlázku.

čtvrtek 1. dubna 2021

Bez názvu

 Včerejší sluneční den mě polil nadějí, jako žádný jiný. Konečně jsem cítil po dlouhé době, že den má začátek i konec a není jen pouhým napojením času nekončících dnů. Člověk si snaží vše naplánovat, rozvrhnout čas i když to nevyjde, má další záležitosti, kterými si může vycpat svůj rozvrh. Takhle bychom mohli být brzo nerozpoznatelný od mašiny. Plán byl následující: nebyl. Nemohl jsem si lépe rozvrhnout den, než si ho nerozvrhnout. Jít někam a zároveň nikam. Nekoukat na hodinky. Nestrachovat se, že má člověk někde být, nemyslet na to, co udělám po příchodu domů. Absolutní očištění. Malé zázraky stromů, větru, řeky, sena, louky. Jak moc si toho člověk váží, když může každou chvíli jít na místo, kde je každý vítán a není souzen. Takové malé ráje na zemi, který jsme nepovažovali za důležitým východiskem v dnešní bezvýchodnosti. Tahle síla je tak omamná. 


Proto dnešní moudro je: Neberte drogy, choďte ven.

úterý 30. března 2021

M. F. Dějiny sexuality I. - reakce na úryvek

 "Sex není něco, co se soudí, je to něco, co je spravováno. Podléhá veřejné moci; dovolává se správních procedur; musí se ho ujmout analytické diskurzy." Michel Foucault; Dějiny sexuality I - Vůle k vědění; str. 32


Po přečtení těchto vět mi napadá spousta souvislostí pojící se se stavem současnosti. Pod poklicí jsou dušeny naše životy a jsme spravováni administrativou vyšší třídy, která nás přičítá k dalším nepřesným číslům, jež nám každodenně servírují a my se ládujeme dalšími nevědomými pohnutky. Přes obrazovky jsme pouhá čísla nikoli vznešené matematiky, ale mechanicky se opakujících kódů strojů. Vykostit nám můžou těla, vycedit mozky, vyvařit tvář nechuti. Nadít se vlastním úsudkem. To radím sobě i všem.


sobota 27. března 2021

Trpkosti zítřků

tlusté řeči vrchů
pouhou nádrží mýtů
chaos dnešků
rozprav zítřků
apel ctihodný
výdělek smrti dobrý
fraška při každém nástupu
večery plné vzdechů
hloupost mě fackuje
hory doly kázají
jako těla neviňátek
co pod rouchem v pokleku
plakají bez dechu


Neviditelná válka

Chtějí přetrhat duchovní napojení. Zamezit opravdu vzdělaným lidem mluvit. Odtrhnout život od reality. Znehodnotit naše soukromí a proměnit ...