Nemohl jsem si nechat pro sebe slova, která nemusí být slyšet...
Být milován tisíci může vyhasnout bez jediného slůvka. Roky strávené v přebohaté hrobce, čekat na hlasy, které nikdy nebudou slyšeny. Život, jež na chvíli byl jen realitou. Pouzdro světel a lesku odráží brzkou zkázu všech. Nedáme dopustit, aby zhasl náš reflektor, který nesvítí do prázdné noci. Pouze on dokázal porozumět našemu výrazu. Byl tu stále s námi od první chvíle, co jsme si před ním hráli. Ve chvíli, kdy pro nás byl předurčený odchod, otočil se k nám zády. Tolik jsme chtěli, aby se na nás podíval. Strávili jsme léta uzavřeni v temnu. Doufali, že jednoho dne bude naše líce znovu podtrhovat pohledy druhých, protože oni nám dávají život.
Budeme existovat ve lži, která sama je čistá faleš, prožívat ji v jasu a nádheře, která pro okolí vzbuzuje úděs a zoufalé panorama. Nevzdáme se pocitu chtíče, který dlouho lahodil našim uším, i když nás nikdo neslyšel. Tvář, ta tvář, která se na nás dívá. Neslyšíme ji, přesto k nám v nekonečnu hraje melodii všech dojmů. Přes hukot nové stanice, není již vidět záře předešlé, která se ztrácí z dohledu. I když tam je, nevíme o ni. Pokud křičí, neslyšíme. Nemluví k nám řečí, mluví sebou. Raníme každým dotykem slov, které nebylo potřeba, aby se líčil příběh. Zármutek nás tíží více, když ani momenty proudění našich emocí a gest nás neoslavují. Jestli máme odejít, tak ne v ruchu, ale obrazu, který se má zakořenit a vyrašit v dalších etapách, které z nás dělají nesmrtelné. Nikdy neslyšet o niž by nemělo být slyšeno se zoufale snaží monologem znovu pronést svůj půvab zašlé existence. Tam kde se zastavil čas, kde ticho je jen zlověstná ozvěna prchavého smutku, nás uklidňuje strach o zapomnění. Jen střípky naděje, které jsou setiny prožitého času minulostí, kdy nás dychtivě zbožňovali a rázem úprkem neslyšeli. Jaké neštěstí je tančit v hlasu ticha. Jak opouští nás vše, co by bez nás se nenazývalo. Křičíme si sami do chaosu nové doby. Otroky své nádhery. Oběti svého hlasu. Ten, kdo nás chce zachránit od pravdy, nám jen nastavuje zrcadlo opačným směrem. Druhá strana nám hraje obraz chtěné iluze. Klam, který je všedností, zachycený v jeden moment a zafixován po zbytek života. Stále nás opouští přesto v ní žijeme celý život, aby poslední naše chvíle nás slávou pokryla. Úmorné skonání samoty se sebou, všude kolem sebe u sebe. Sejít až do duše a být zapsán v každém, aby nebylo zapomenuto, kolik úžasu přináší náš obraz. Síla, kde slova nemají význam, okázalost pohybu, jazyk tváře, svůdnost křivek, bodající oči až do srdce hýřením doutnající.
Vzpomínky, jež věděli, kdo jsme nás jako jediné budou nadosmrti pamatovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat