film Don't bother to knock 1952 - pocity

 Na první pohled se promění lidské charaktery, které jsme nemohli předtím zaregistrovat. Zaškatulkujeme si každého podle konvenčních metod. Omezuje nás pohled z jednoho úhlu. Nikdy by nás při takovém smýšlení nenapadlo, jak člověk s mlhavým úsudkem reálného světa může změnit postoj člověka pro kterého do teď zamlžený úsudek nebyl racionálně korektní. Střet křehké rozpolcené duše s razantním a bezohledným jedincem. Bouře emocí, které se kontrastně mísí v cizím prostředí plných odosobněných duší, vůní lože, sklenky brandy. Jediná iluze je naděje, že se znovu objeví a už nikdy nás neopustí. Jsme stále ztraceni a hledáme prut do kterého bychom se chytili, abychom k někomu patřili. Zhroutí se nám svět pokaždé, když nám někdo stále připomíná, že je pryč a nikdy se nevrátí. Cítíme kůži tisíce person, které se mění každou minutou, jako hosti v honosném hotelu. Přihlašují se, odhlašují se, přichází, odchází. Přesně tyto pocity cestují v nitru. Ztrácíme se v sobě a nenalézáme nic, jen pomatenost a melancholii skutečnosti, která se jeví jako nekončící kolotoč. Smíření nikdy nenastane, dokud necítíme, že nás opět našel a je s námi už napořád. Někdy volání o pomoc nikdo nevyslyší. Pokud se někdo najde, kdo pokorně opětuje, zachrání víc, než si sám v tu chvíli uvědomuje.