Včerejší sluneční den mě polil nadějí, jako žádný jiný. Konečně jsem cítil po dlouhé době, že den má začátek i konec a není jen pouhým napojením času nekončících dnů. Člověk si snaží vše naplánovat, rozvrhnout čas i když to nevyjde, má další záležitosti, kterými si může vycpat svůj rozvrh. Takhle bychom mohli být brzo nerozpoznatelný od mašiny. Plán byl následující: nebyl. Nemohl jsem si lépe rozvrhnout den, než si ho nerozvrhnout. Jít někam a zároveň nikam. Nekoukat na hodinky. Nestrachovat se, že má člověk někde být, nemyslet na to, co udělám po příchodu domů. Absolutní očištění. Malé zázraky stromů, větru, řeky, sena, louky. Jak moc si toho člověk váží, když může každou chvíli jít na místo, kde je každý vítán a není souzen. Takové malé ráje na zemi, který jsme nepovažovali za důležitým východiskem v dnešní bezvýchodnosti. Tahle síla je tak omamná.
Proto dnešní moudro je: Neberte drogy, choďte ven.
Žádné komentáře:
Okomentovat